Budapešť.

Z cyklu víkendových lokalit

23. – 26. 6. 2016


 

Několik týdnů zpátky mě tak jako obvykle chytla nutkavá touha se sebrat a na chvilku zmizet za hranice České Republiky. Tak jsem napsala Františce – mé ‚getaway‘ přítelkyni na telefonu, která se mnou sdílí tyto momentálně-spontánní výlety a víceméně ihned jsme začaly projíždět možnosti. Jednou z mých hlavních priorit bylo jet někam, kde jsem ještě nebyla, aby to bylo ve vlakové vzdálenosti a hlavně abych nerozuměla tamějšímu jazyku….a tak jsme se rozhodly pro Budapešť.

 

Naši cestu jsme započaly na Hlaváku v Praze, kde jsem nebyla pěknou řádku let, a tak jsem se nejdřív musela zorientovat ve změti naleštěných obchodů a následně se odebrala počkat na Františku do bezpečně známého prostředí Sherwoodu a bezdomovců. Františka běžela přímo z práce tak akorát na čas, což ve mě, posedlé tím být vždy všude s předstihem, vyvolalo několik vln naprosto zbytečné paniky….vlak jsme stihly s přehledem a i nakoupit vino. Při samotném nástupu do vlaku jsem si znovu uvědomila jak dlouho jsem nikam takhle nejela, jelikož jsem až do loňského roku byla motorista na čtyřech kolech a po celou dobu svého romantického svazku s Červeným Drakem (Mitsubishi Colt) jsem se k vlakovým nástupištím nepřiblížila jinak než po magistrále. Se slzou v oku jsem tedy zahnala představu polorozpadlého vozu Českých Drah s kupéčky a smrdutými hajzlíky a připustila si progres v podobě wifi, klimatizace a automatizovaných dveří. Mohly jsme se vydat na cestu.

 

Na nádraži Budapest-Keleti jsme přistály o 7 hodin a pár litrů vína později a konečně nás popadla euforie z ‚exotického‘ prostředí. Františka měla pečlivě připravené informace o našem bytečku včetně toho, jak se k němu dostat, a tak jsme se bez jakéhokoliv zaváhání hrdě vydaly do metra, odkud to k nám bylo jen pár minut jízdy. Co se týče ubytování na cestách – už jedině AirBnb! Nejen, že si můžete v předstihu vybrat z mnohem větší nabídky než v případě hotelů, ale je to i mnohem levnější, pohodlnější a navozuje to pocit lokálnosti. Byteček jsme měly přímo naproti Muzeu Maďarské Historie ve skvělé dostupnosti všudykam, a tak jsme se ihned vydaly prozkoumat okolí a ulovit něco k večeři.

Ačkoliv jsem zvyklá vždy všude cestovat s pečlivě nastudovanými zajímavostmi a okolím, letošní výběr průvodce ‚Rick Steve’s Budapest‘ byl natolik šokující, že již po několika větách jsme se rozhodly ho nechat ve vlaku a případně jím potěšit nějaké americké turisty, jímž byl koneckonců určen. Z toho důvodu jsem naprosto odevzdaně následovala Františky vyvinutý smysl pro orientaci a aplikaci v telefonu, což způsobilo, že jsem se celou dovolenou nebyla schopná zorientovat kde jsem, dokud jsem někde neuloupila vlastní papírovou mapu, do které jsem si mohla dělat kolečka a křížky.

 

Obrovským nedostatkem města – nebo raději nezvykem – je to, že je více než patrné zachování původního cechovního způsobu rozložení infrastruktury ulic. My jsme například bydlely v ulici plné jednoho Antikvária (antikvariát) za druhým, o ulici dal byla zase ulice se samými Lirá (knihkupectví), o blok dál čtvrť s obchody s oblečením a tak dál. Problém nastal, když nám došlo, že potkat ulici plnou restaurací nebude úplně nejsnadnější úkol vzhledem k pozdní hodině a akutnímu hladu. Po blíže neurčené době pochodování jsme konečně uviděly jednu restauraci za druhou na Váci Utca (ulice), což byla typická turistická vydřidušina typu Na Příkopech, kde nás v jedné odmítli obsloužit, protože jsme si chtěly dát jídlo napůl (do Fatálu nechodit). Nakonec jsme se velice spokojeně napáply gulášovou polívkou z rendlíčku o krok dál v restauraci Rustico, kde byla příjemná obsluha, fantastické jídlo i pití, živá tradiční gypsy style hudba a dekorace snad z deseti vesnic v širokém okolí. Po véče jsme putovaly uličkami dál opět trochu naivně doufajíc, že prostě narazíme na nějaký hezký bar, kde si dáme popříjezdovou skleničku. Na ‚ulici s bary‘, nebo spíše takovou pasáž, kterou si za boha nevzpomenu kde byla, jsme však narazily až o mnoho dalších kilometrů později. Výběr barů byl i tak docela zoufalý, a tak jsme se rozhodly pro docela příjemně vyhlížející bar s hudbou a drobnou polonahou blondýnkou tančící na barové desce. Daly jsme si spokojeně pár drinků na baru a vlastně to bylo super fajn, jelikož obtloustlí a opocení bankéři měli plné oči práce se striptérkami a nás kromě několika málo případů nikdo neotravoval. 

 

Další den jsme daly na radu Trip Advisoru a vyrazily na snídani do kavárny Zoska, která nás zklamala jak kvalitou jídla, tak nepříjemnou obsluhou. To jsme si i později ověřily, že maďarský customer servis stoji za starou belu, a to hlavně proto, že mají všude k ceně automaticky připočtené dýško, které jste nuceni zaplatit a oni si tudíž nelámou hlavu s tím, jestli jsou milý a usměvavý, nebo otrávený a zpomalený. Poté jsme prošly důkladně okolní Antikvária s krásnými propagandistickými printy, second handy všeho druhu, a zase se pěknou dobu snažily najít obyčejnou sámošku, kde bychom si mohly koupit vodu. Jestli plánujete cestu do Budapešti, rozhodně si vždy nakupte vice než potřebujete, jelikož pravděpodobnost, že potkáte další obchod až bude potřeba, je minimální. Vybavily jsme se tedy v místním Great Market Hall jídlem a pitím všeho druhu, které je v přízemí a následně zběžně prošly horní patro obložené ubrusy, magnety a turistickými kýči. Budova ačkoliv budí dojem nádraží sloužila vždy jako market. Nachází se hned u břehu Dunaje u Liberty Bridge, který byl momentálně uzavřen dopravě a v noci byl obsypaný mládeží hipsterského rázu, kteří vysedávali na jeho oblouku do značné výše a případně měli mezi sloupy natažené houpací sítě.

Odpoledne jsme se natěšeně vydaly do Loco-motive tetovacího salónu doufajíc, že by měli hodinku volnou, což se jak se dalo čekat nestalo, ale alespoň jsme se tam dozvěděly, že na tetování v Budapešti, pokud chcete dobrou kvalitu, radši zapomenout. Proto jsme si celoživotní suvenýr z Maďarska odpustily a vydaly se k Parlamentu. Tam jsme byly nuceny popojet na černo tramvají podél řeky, jelikož se nám nepodařilo probojovat německou výpravou turistů stojící okolo osamoceného automatu na lístky. Okolí budov parlamentu a pobřeží rozvodněné řeky jsme si užily turistickým tempem a dále se vydaly směrem do města (pravděpodobně district VII, ale toto číslovaní nám je stále velkou neznámou). Tentokrát jsem měla předem nastudované a na papírku sepsané rooftop bary a tzv. Ruin Pubs včetně adres, abychom se vyhnuly dalšímu bezcílnému putování. Nakonec jsme se rozhodly dojít na Andrássy Utca 39 do rooftop Baru 360, kde byl vstup 1000ft (=cca 80,-) minimální cenou za dokonalý výhled do všech stran a na západ slunce za horami, které obkresluji linii města. Skvělé domácí koktejly, živá kapela, lehké náznaky hipsterů a obsluha, která si na rozdíl od jiných míst dýško musí zasloužit (nebylo zahrnuto v ceně), byla dokonalou kombinací pro páteční večer. Pro případ, že byste si však chtěli zde dát i večeři nebo tapas, doporučuji zařídit si rezervaci a vyžádat si stolek hned u okraje střechy s výhledem na západ – to stojí za to!

 

Odtud jsme se vydaly do jedné z ruin pubs jménem Fogasház na Akáfca Utca 51, což byl dost zvláštně strukturovaný prostor s velkou halou a pravděpodobně DJem, odkud se dalo na jednu stranu projít na dvůr se sezením, dalším DJem a dvěma bary a na druhou stranu na Rooftop Liebling, kam jsme se pravděpodobně měly vydat. Skončily jsme vsak v onom dvoře, kde byly nádherně zavěšené žárovky ve stromě a nad námi ochoz historické budovy v napůl vysquattovaném stavu, což rozhodně to mělo styl. Františku však zprudila obsluha, která si začala vymýšlet ceny – suverénní trik na turisty a v kombinaci s dvaceti nachozenými kilometry se odebrala domů. Já si chvilku myslela, že večírek zvládnu ve společnosti tří Finů, jejichž mimické svalstvo muselo být nějak v nepořádku, jelikož působili jako roboti. Ve výsledku jsem obětovala mapu a tabák a potají se klidila v doprovodu dvou prima Kanaďanek do nejznámějšího ruin baru Szimpla Kért na Kazincy Utca 14. Tenhle bych určitě doporučila, jelikož je o hodně větší, rozdělený do úseků s hudbou, bez hudby a zadní části se zahrádkou s barem bez front a bez střechy, a tak se tam dalo i dýchat. Obsluha byla milá, uměla anglicky a když jste měli štěstí prošla kolem vás slečinka co prodávala umyté a oloupané mrkve! Je to prý signovaná specialita a musím uznat, že pobavila.

Místo, které jsme usoudily, že bude také určené mládeži k vysedávání s drinkem venku je na náměstíčku Erzsébet Tér vedle József Attila Utca. Další z barů, které jsme už nestihly otestovat, ale určitě stojí za zvážení by byl: Instant (Nagymezo Utca 38), Pontoon rooftop (Antall Jozsef rakpart 1), Corvin Club (Blaha Lujza Tér) a nebo se i dá vydat vyzkoušet nějaký z barů na Margaret Island, na což jsme dostaly doporučení od místních bohužel až příliš pozdě.

 

Poslední den jsme strávily procházkami po Castle Hill, kam jsme dojely metrem na zastávku červené linky Déli Palyudvar a odtamtud to bylo už jen kousek do hradbami obehnaného komplexu hradu, kostelů, vyhlídek na město a předražených podniků s jídlem tak nějak bez chuti (do Baltazaru nechodit). Procházkou jsme šly zpátky přes Chain Bridge na naší stranu řeky, kde jsme s příjemným překvapením zjistily, že je muzejní noc s folklorními tanci a živou jazzovou kapelou před Muzeem Maďarské Historie přímo před naším ubytováním, kam jsme se vydaly posedět na schodech a připít si na závěr božího víkendového Getaway!

 

Kateřina