Irsko
Prodloužený víkend s mezinárodní účastí uprostřed nádherné přírody a barevných ovcí. Výlet do Wicklow Mountains i do dublinských a wicklowských pubů.
To jsme takhle začátkem léta seděly s Kateřinou na kafi v Puru a měly v úmyslu vymyslet název našeho blogu a další technický detaily, když mi píplo upozornění na levný lety do Dublinu. Ten den jsme toho už moc neudělaly, místo plánované efektivní činnosti jsme řešily, která má na kartě peníze, aby mohla rovnou zaplatit letenky. Protože za dvojku tam a zpět byl vážně dobrý deal.
Skoro okamžitě jsme se shodly na tom, že Dublin je sice fajn, ale ulice plný turistů pod vlivem Guinnessu a whiskey nám stačí jeden večer. Už jsme se viděly uprostřed vřesovišť, rašelinišť, mezi jezery nad kterými se válí mlžný opar, a na zelených pastvinách plných ovcí. Říkala jsem si, že i kdyby pršelo, tak to nějak k tý krajině patří a nebude nás to mrzet. Kateřina chtěla teda ještě fešný Iry, kteří v zapadlých putykách hrají na hudební nástroje prastaré písně a k tomu zpívají, ale to měla smůlu. O tom jak tenhle výlet vnímala a prožila ona, si můžete přečíst v anglický verzi.
Ještě než jsme ukuchtily finální plán, ozvala se moje kamarádka Effka, která žije dlouhodobě v Bristolu, že by jako měla pár dní volna, jestli se někam nechystám. Následně nám ještě přibyl Káči kamarád David, se kterým pracovala v Austrálii, a který momentálně cestoval po Evropě. Nebýt něho, neužili bysme si to ani z poloviny tak úžasně. Austrálie a Irsko totiž mají jednu věc společnou. Řídí se tam nalevo, což nikdo z nás ještě nepraktikoval, a na úzký vesnických silničkách ani neměl v úmyslu zkoušet. Když vezmete v úvahu, že do Wicklow National Park nic nejezdí, případně jednou denně autobus na jedno místo, tak bez auta jste poměrně v háji.
Velmi „user friendly“ letiště
O letu zbytečné mluvit, od společnosti Ryanair člověk čeká, že ho levně dopraví z bodu A do bodu B a případně zpět. To je celé. Opět mě fascinovali lidé na gate, kteří stáli frontu půl hodiny před tím, než začal boarding. Být první ve frontě v autobuse do letadla se určitě nějak vyplatí, jen jsem ještě nezjistila jak.
Dublinské letiště mě bavilo v obou směrech. Je snadno přehledné, ven vás to vyplivne přímo k autobusům, není potřeba speciální shuttle, stačí nasednout na šestnáctku směr centrum za 3,30 euro. Lístky lze koupit v automatu, řidič nerozměňuje a nevrací. My jsme to ukecaly na míň.
Cestou zpět jsme jely autem, ale nebude to nic složitého. Překvapilo mě, že alkohol zakoupený v duty free nezalepili do tašek, vše zakoupené za check-inem můžete volně konzumovat a brát si do letadla. Ceny nebyly nijak fantastické, ale panáček whiskey na cestu zahřeje … obzvlášť když nemáte chuť platit za předražené nesmysly na palubě.
Noční život v Dublinu
Přilétěly jsme večer, tudíž ani nic jiného než poznávání nočního života nehrozilo. Effka si nás vyzvedla u autobusu, v Tescu jsme si pořídily (do papírových pytlíků) víno a cider na osvěžení, šly si jen hodit věci do airbnb a hned vyrazily do města. Naše čtvrť byla prý pochybná. Pravda, pár ruin tu bylo, ale to je vše. Celkově mi Dublin nepřipadal moc odlišný od Británie, za což by mě asi Irové rádi neměli a občas jsem měla i problém, že jsem před nimi na tento fakt zapomínala. Jen ten Primark se jmenuje Penneys, no…
Do města jsme vyrazily už s Davidem a jeho místním kamarádem Michaelem. Doufala jsem, že nás zavede na nějaká super lokální místa, ale nestalo se. Zdá se, že to tady zas tak moc neoddělují. Pouhých 15 minut pěšky a byli jsme v Temple Baru. Centrum je docela malé, pěšky si vystačíte. A Temple Bar není jenom stejnojmenný bar, nýbrž čtvrť u řeky plná hospod. V pátek večer byly ulice velmi živé a už poměrně brzy také plné lidí, kteří neumějí pít. Před jednou z nich postávali lidé s cedulemi John 3:7, jejichž smysl nám neuměl oslovený agitátor pořádně vysvětlit. Jedná se ale o místní tradici, kdy je zřejmě záměrem obrátit lidi od baru k bohu. Ukořistit takovou ceduli je prý také docela oblíbená tradice.
V hospodách bylo na můj vkus dost narváno, ale interiéry se mi moc líbily. Docela pěkná byla třípatrová The Porterhouse, klasika pro místní pak The Foggy Dew Pivo nepiju, dávala jsem si cider s plížící se liškou – Orchard Thieves, ten mi moc chutnal. Na cenu jsem se raději neptala, asi se tu dá za jeden večer propít výplata. Osazenstvo hospod mě za srdce také moc nevzalo. Tam, kde nebyli turisti, byli ne moc inteligentně vyhlížející místní muži. Žen bylo pomálu a převládaly mezi nimi přesně ty typy, co znám z fotek z britského bulváru. Umělý opálení, hodně obočí i všeho ostatního, podpatky 10cm plus. Zkrátka a dobře, kolem jedný jsem vlastně střízlivá sedala s holkama do taxíku, který nás kluci donutili si vzít, s tím, že u nás není bezpečno. Mně to teda nepřišlo, daleko horší mi přišlo jet s taxikářem, který nevěděl kam jede a neměl navigaci. Smutný, ale cenově dostupný.
Lapálie s autem a konečně příroda
Ráno jsem se vydala pro snídani a při té příležitosti se rozhodla pořídit láhev whiskey na naši cestu do přírody, neb není nad to, vychutnat si lokální mok a kochat se zároveň výhledem do krajiny. Se zdravou snídaní a lahví Paddyho (což je whiskey rozšířená v Irsku asi jako u nás tuzemák, jen výrazně lepší) v ruce jsem dorazila k pokladně, abych zjistila, že mi tu lahev neprodají dříve než za 23 minut, protože je brzo a alkohol se prodává jen v určité hodiny. Čeho tím dosahují netuším. Jinak ceny potravin jsou tady vyšší než v Británii. Taky mě trochu mrzelo, že zrovna když tak pěkně padla libra, jsem v zemi, co jako Anglie vypadá, ale platí se tam eurama.
Po snídani jsme se šly trošku cournout do města a podívat se na světle na Spire aka Dublinský kužel a Trinity College. Ani jedno mě úplně neohromilo, ale okolo univerzity se dá hezky projít a je tam pár pěkných instalací. A taky zlí rackové, kteří kradou jídlo a kálejí lidem na hlavy. Ostatně, od těch potvor nikdo nic lepšího nikdy nečekal.
Sešli jsme se u půjčovny, abychom zjistili, že se jim nelíbí Davidům lehce ošoupaný řidičák. Michael měl sice taky řidičák, ale ne kreditní kartu. Na té vše stojí a padá, debitní je vám k ničemu. A to i v Británii. Bez kreditky nedostanete půjčku, nic. Naštěstí jsme našli jinou půjčovnu, kde měli poslední auto a byli poněkud benevolentnější. Za 107 euro zbrusu nová Toyota Corolla byla na dva dny naše. Ve čtyřech lidech docela pohoda.
Konečně jsme se probojovali zácpou z města a po krátkém úseku na dálnici odbočili směr Wicklow přes okresky. Je to výrazně delší, ale také krásnější cesta. Už brzy se začala krajina proměňovat, silnice se zúžila a lemovaly ji kamenné zídky, pastviny a vřesoviště. A všude ovce. Vjeli jsme do národního parku Wicklow Mountains. Po staré vojenské cestě jsme projížděli snovou krajinou, byl krásný podzimní den, jen ke konci začalo mrholit, ale to nás vůbec netrápilo. Protože jsme vyrazili dost pozdě, nestihli jsme toho moc, jen krátkou návštěvu Glendalough, ale o tom později.
Noční život ve Wicklow
Tak tohle bylo o poznání lepší, než to, co jsme zažili v Dublinu. Jelikož už tak dost píšu o konzumaci alkoholických nápojů, vynechám některé body večerního programu, a zkusím vykreslit obraz civilizované zábavy pro inteligentní lidi. Poté, co jsme se ubytovali v naprosto nádherném Hadley´s House na kopci u hostitelky Valerie, rozhodli jsme se, že zasloužíme něco dobrého k večeři.
Dolů do města jsme to měli asi 15 minut pěšky. Wicklow je město s hodně dlouhou historií, krásným kostelem, ruinou hradu, nadprůměrným množstvím restauračních zařízení a v půlce října bylo navíc turistů prosté. Jelikož je to městečko přímořské, nechybí na jídelníčku pokrmy z mořských plodů a ryb. A to já můžu. Měla jsem nějaký seznam doporučených podniků, ale zaujala nás nová neznámá restaurace jménem the Pot Belly. Nečekala jsem to, ale byli jsme všichni naprosto nadšení. Na menu nebyla velká jídla, jen menší, ale úplně to stačilo k zasycení s místem na dezert. V kuchyni byl majitel, obsluhovala jeho žena. Všechno bylo čerstvé, z lokálních surovin, krevety dokonalé, paštika neodolatelná… Počítala jsem, že si prostě jeden den dopřejem, ale bude to holt šílená pálka. Na místní poměry rozhodně nebyla. Za osobu jsme platili kolem 20 euro, každý měl jídlo, vypili jsme lahev vína a dali si napůl dezerty. To vše ve vážně příjemném prostředí.
Byl čas dát si pivo. V mém případě cider. Kousek dál jsme zapadli do vyhlášené hospody s nenápadným vchodem. Phil Healy´s byla klasika. Irský pub jak má být, s pořádným barem a plný lidí. A jakých lidí! Všechny generace a různé společenské vrstvy na jednom místě. Příjemná atmosféra, ochotní barmani, dobré pití. Před půlnocí jsme však hospodu opustili, jelikož jsme chtěli být čerství na velký výlet následující den. Za to, že se k nám vlahým nočním vzduchem donesla hudební produkce z protilehlého baru, absolutně nemůžeme. Ani Effka nemůže za to, že zpěvačka byla tak unylá, že nezbylo než se chopit volného mikrofonu a napravit to.
Glendalough!
Ráno nás zastihlo nevyspalé, ale zodpovědné. Budíček v osm a pak snídaně, která byla součástí ubytování. Valerie před nás postavila chleba, který chvíli předtím upekla a zaplnila stůl domácími zavařeninami. Nabízela i vajíčka a další pochutiny. Tahle snídaně mi asi zachránila život, bez ní bych o pár hodin později zemřela v horách vyčerpáním. V devět už jsme totiž vyjížděli směr Glendalough. Žádné flákání, tohle místo je hodně populární a kolem poledne se zaplní davy lidí.
Kousek z toho, co nabízí, jsme mohli vidět už předchozí den, kdy jsme se zastavili v podvečer na návštěvu starého hřbitova. Dnes jsme ale plánovali stihnout více. V oblasti se nachází mnoho turistických tras, přímo v Glendalough je pak na výběr z několika dalších. Zvolili jsme bílou trasu, která začíná prudce okolo vodopádu, vede na An Spinc (česky špičatý kopec) a má 9 kilometrů. Jedná se o okruh, určitě se ale držte tohoto směru, v tom opačném byste trpěli a neměli ten správný výhled. Říjen je doba říje, na svazích často uvidíte jeleny i laně, při troše štěstí i nějaký ten souboj o laní srdce. Kochat se budete od začátku do konce. Nám navíc vyšlo nádherné počasí. Hlavně si ale vemte zásoby, není to Sněžka, nahoře vás žádný bufáč nečeká. Vodu lze doplnit v druhé třetině cesty z potoka. Ke konci začnete potkávat davy, které většinou volí pouze krátkou trasu podél jezer.
Greystones a Black Castle
Tak tohle byl trošku přešlap. Někdo nám řekl, že v Greystones je krásná pláž a máme tam jít na procházku. Kamenitá pláž jako každá druhá. Umírali jsme hlady a byla neděle, tak jsme na hlavní třídy zapadli do první levně vyhlížející hospody na nedělní pečeni neboli „Sunday roast“. Ne, Irsko nesmíme srovnávat s Británií, ale to jídlo bylo úplně stejně špatné, jako v klasické anglické hospodě. Umělá kaše, gravy z prášku, průměrné maso a utýraná zelenina, která asi někomu za svého života musela hrozně ublížit. The Burnaby bylo zkrátka něco jako britský Wetherspoon, jen ještě víc soc. Cenově docela blízko úžasné the Pot Belly ve Wicklow.
Večer jsme strávili na terase našeho ubytování, mlsajíce různé dobroty nakoupené v supermarketu. Dost nás trápilo, že je čas si pomalu balit. Chtěli jsme stihnout mnohem víc!
Ráno, před cestou na letiště, jsme stihli sjet dolů do wicklowského přístavu, ve kterém si lze zaplatit docela drahý rybářský výlet. Shodli jsme se, že ten zážitek bude asi i docela stát za to. Nás nicméně lákal Black Castle. Velmi fotogenické ruiny z 12. století. Je to taková zastávka na 20 minut, ale moc hezká. Poté jsme se vydali na maják, který jak jsem později zjistila, slouží také jako ubytování. Dostanete se k němu delší procházkou od golfového hřiště, po cestě, která je z důvodu nedokonalého stavu oficiálně uzavřená, ale místními běžně používaná nebo po silnici, která je privátní. Dojeli jsme po ní docela daleko a pak se vydali mezi pastvinami plnými barevných ovcí.
Proč je Irsko plné barevných ovcí?
Nepočmáranou ovci aby člověk pohledal. Snad každá na sobě měla nějaký nevkusný barevný flek, a ty ve Wicklow byly úplně duhové. Ne, nebyly gay. Důvod je velmi praktický. Ovce vypadají všechny skoro stejně, to je jaksi jejich obchodní značka. Umístěním barevné značky na ovci farmář pozná, zda je jeho, zda ji očkoval, případně jestli nemá dostávat léky. Taky je to způsob, jak mazaně poznat, zda si zašpásovala s beranem, a tím pádem lze očekávat jehňata. Beran má na sobě připevněný barvicí pás/nádobu a při žádaném kontaktu s ovcí ji obarví na zádech.
Kulturní instalatérské okénko závěrem
No, o rozvodech kanalizace raději mlčet, u nás by to bylo na pokutu, trubky u starších domů vedou zvenku po fasádě a dešťová i odpadní voda jdou do stejné trubky. Ráda bych se však věnovala fenoménu jménem oddělené kohoutky, který mě nepřestává fascinovat. Máte umyvadlo. Na levé straně kohoutek s teplou vodou, na pravé se studenou. Proklatě daleko od sebe. Co se nám tím snaží sdělit? Proč na nich trvají? A proč mají speciální vypínač na bojler potažmo karmu před dveřmi do koupelny a teplá neteče sama od sebe? Nejde jen o staré domy, tohle se týká i moderních domácností. Po odpovědi jsem raději nepátrala, o úskalích ostrovních domácností vám trochu napoví tohle video. Doporučuji vychutnávat se sklenkou irské whiskey. Je příjemně jemná, vhodná i pro rumaře a newhiskaře.
Irsko bylo intenzivní a krásné. Až se sem budete chystat, neudělejte tu samou chybu co mi – nejezděte jen na víkend, vemte si na to alespoň týden.
