Víkendový útěk za teplem

2. – 6. 7. 2016

 

---

 

Během let strávených v Austrálii jsem se spřátelila s mnoha lidmi z celého světa. Obzvlášť během svého prvního studijního pobytu kdy jsem chodila na přípravný kurz ke zkoušce CAE, kam chodili lidé jejichž prvním jazykem nebyla angličtina. A tak se stalo, jednoho slunného odpoledne o mnoho let později, že mi napsal můj španělský kamarád Borja. Jak se ukázalo v Praze byl nedlouho zpátky, a tak jsem se místo toho pozvala já do Madridu. Ihned jsem začala hledat letenky na skyscannner.com, přesvědčila svou dlouholetou kamarádku Terezu aby jela se mnou a jelikož před námi byly dva dny státních svátků, o termínu bylo rozhodnuto předem.

 

Jelikož jsme měly jen příruční zavazadla a check-in jsme udělaly na samoobslužné přepážce, tak proběhl celý letištní proces více než hladce. Měly jsme na cestě několik hodin na přestupu ve Frankfurtu a jak jsem řekla ve svém předchozím článku: I sama cesta je cíl, a proto se snažím i na ně nezapomínat. Jednou jsem se dokonce domluvila s kamarádem, že pokaždé když někam poletíme sami, každý se bude muset vrátit s nějakým zajímavým příběhem, který jsme se dozvěděli od spolucestujících – měla bych je začít sepisovat! Ve Frankfurtské super moderní kuřácké Camel lounge jsme se zapovídali s jedním Israelským klukem, na jehož jméno si bohužel nevzpomenu. Byl to armádní pilot, a tak jsme se bavili o tamnější situaci a patrně naše podezřívavé pohledy v něm vznítily potřebu nás neustále ujišťovat, ja je to tam bezpečné. Tel Aviv je prý nádherné město, které stojí za to navštívit. Že by přístí zastávka? : )

 

 

Na letišti v Madridu na nás čekal Borja, který nás nabral autem a odvezl do domu svých rodičů, kde nám byl nabídnut azyl na první noc, jenž jsme s radostí přijaly. Jen malé objasnění: ekonomická situace ve Španělsku není nejlepší a v kombinaci se Španělskou spjatostí rodiny je velmi časté, že mladí lidé žijí s rodiči do zhruba třiceti (nebo dokud si nezaloží vlastní rodinu). To jak drží Španělská rodina pospolu jsme si ten večer z blízka vyzkoušely ještě jednou. Dojeli jsme autem na grilovačku jednoho z Borjových kamarádů do vilkové, řekla bych zbohatlické, čtvrti na předměstí, kde jsme byly uvítány každá dvěma polibky na tvář od každého ze zúčastněných. Nejdřív jsem byla trochu nestvá z toho, že venku vysedávala a popíjela mládež, zatímco v kuchyni kmitali rodiče (teta, strýček a prarodiče?) a připravovali všelijaké talířky s nádherně vyhlížejícím tapasem, ale poté mi došlo, že takhle to tam prostě mají. Byla tam celá rodina se širokými úsměvy na tvářích, tancovalo se na každém kroku, smálo se, jedlo a donekonečna se štěbetalo španělsky, čemuž jsem nerozuměla ani slovo. : ) Byla to úžasná příležitost nahlédnout do tradicí španělské rodiny a rozhodně si to budu navždy pamatovat! Odtamtud jsme dojeli do centra, kde jsme stihli závěrečnou party Madridského, měsíc dlouhého, Gay Pridu. Musím uznat, že to byla velká událost na rozlehlém bulváru, kde byla postavena stage na níž skotačili představitelé travesti show. No zkrátka jednorožci všude kolem nás. : )

 

 

Další ráno jsme se přestěhovaly do hostelu Bermejo hostel na Calle de Atocha. Hrozně mne zaujalo jakým způsobem jsou vymyšlené hostely v centru města, pravděpodobně z nedostatku místa? Náš, stejně jako mnoho dalších, byl v druhém patře normálního hostorického činžovního domu, kam jsme vyjely výtahem a zazvonily na dveře. Ty vypadaly jako dveře do jednoho samostatného bytu. V každém patře byly dvoje takové a v každých jiný hostel – dohromady třeba osm jiných hostelů v jednom domě! Za onimi dveřmi se zjevila malinká recepce a za ní temperamentní španělka ve středním věku, která neuměla slovo anglicky. Oprášily jsme tedy fragmenty naší španělštiny a za doprovodu rukou a nohou si vykomunikovaly ubytování. Paní nás následně vedla dlouhatánskou chodbou s nespočetnou řadou pokojů hluboko dozadu do budovy, kde se skrýval náš útulný pokojík. Měl vše: klimatizaci, postel a malinkou soukromou koupelnu, s čímž jsme ani nepočítaly, a to vše za pouhých 35 euro na noc za obě! Rozhodně tento způsob ubytování doporučuji.

 

 

Odpoledne jsme se šly projít do centra podél opery na Pl. de Isabel II. až k Palacio Real a já byla jak u vytržení z celé španělské atmosféry a architektury, která je v mých očích dokonale krásná a hlavně nijak zbytečně naškrobená. Přehlcená Pražskými barokními kudrlinkami jsem se kochala Madridskými jednoduchými barevnými fasádami s čistými liniemi a dřevěnými okenicemi. Zamilovala jsem se! Pokračovaly jsme podél Jardines de Sabatini do Park de la Montana a jelikož bylo hrozivé horko, musely jsme si po cestě dát několik zastávek ve stínu a smočit nohy ve fontáně. Do Templo de Debod, které stojí na vrcholu kopce, jsme se nedostaly kvůli jakýmsi problémům s elektřinou. Je to Egyptský chrámek z druhého století před naším letopočtem, který byl v roce 1970 darován Španělsku a tudíž rozebrán, převezen a znovu postaven. A opravdu jsme našly na jejím rohu vyryté dvě egyptské postavy s typicky oběma nohami levými.: ) Odtud jsme pokračovaly oklikou zpátky do centra, kde jsme narazily na dokonalý market na Pl. San Miguel. Byla to oáza s pitím, ovocem, zeleninou a tapasem přeplněnými stánky. Koupily jsme si každá několik malých krekrů s mořskými plody, olivy a nakládané rybičky u jedné paní, která měla všechen tapas za euro. Pak jsme si koupily wakame salát s kalamáry u jiného stánku a na zbylé už jen s plnými žaludky zamilovaně pokukovaly. Mimo zmiňovaný stánek za jedno euro byly ty ostatní trochu dražší, ale rozhodně tenhle market stojí za návštěvu! Zároveň bych doporučila jestli míříte do Španělska ochutnat Gazpacho – studená polévka z rajčat, okurky, cibule a česneku, na kterou narazíte ve skoro každé restauraci a nebo si ji i můžete koupit v supermarketu v krabici (stejné jako od džusu), která chutná stejně skvěle.

 

 

Večer jsme se vydaly směrem Hat rooftop bar, který je zároveň hostel na ulici C.C.Imperial kousek od Plaza Mayor. Celý interiér dýchá moderním a svěžím designem, ale tím, že je to celkem nový podnik, tam bylo dost narváno, a tak jsme musely čekat v přízemí na recepci než nás pustí nahoru výtahem. Musím poznamenat, že to za to čekání nestálo. Bar byl na celkem malé terase na střeše ze všech stran obehnán zdmi domů, a tak jsme ani neměly hezký výhled. Odtud jsme pokračovaly procházkou na La Latina, neboli oblasti ‚novodobých hipsterů‘, jak nám sdělil můj španělský kamarád. Je tam spousta malých barů a restaurací se zahrádkami na ulici, které vybízejí k tomu, aby jste se tam posadili. Narazily jsme například na jeden zajímavý prostor s hudbou, venkovním posezením a basketbalovým hřištěm, na kterém pobíhala mládež. Jiný byl zase zvláštní oplocený prostor na rohu dvou ulic, kde hrála živá kapela a prodávalo se pouliční občerstvení. Po několika kilometrech procházení jsme se usadily v jednom podezřele vyhlížejícím podniku s usměvavým obtloustlým chlapíkem na baru. Co mě mile překvapilo je to, že ve Španělsku mnoho restaurací a barů nabízí akci jeden drink + jeden tapas zdarma, a tak to bylo i zde. Objednala jsem si tedy své obvyklé Cuba Libre a dostala k tomu talíř s Patatas Bravas, což jsou restované brambory s lehce pálivou omáčkou. Jednoduché, ale děsně dobré! Další vtipná věc je to, že mi onen barman nalil rum do skleničky přímo z lahve u našeho stolu bez jakékoliv odměrky na panáky, a tak jsem skončila s drinkem, který byl do ⅔ pouze čistý rum. Fakt, že jsem se tomu nijak nebránila, moc pobavil hlavně obsluhu, která se štěstím rozzářila a přidala hudbu snad na maximum. 🙂

 

 

Další den ráno jsme se vydaly rovnou směrem do galerie Prado – a mě se splnil sen! Ačkoliv jsme dorazily vcelku brzy, už tam byla fronta (jak se dalo čekat), ale když jsme se snažily si vstupenku koupit online v předstihu abychom se vyhnuly čekání, tak tam nabízeli pouze roční variantu, a tak jsme se musely pokorně zařadit do stáda oveček. Oproti Pařížskému Louvru byla fronta ještě snesitelná a probojovat se k pokladnám trvalo pouhých 45 minut. Od vchodu do samotné galerie jsem se ocitla v naprostém ráji a konečně jsem viděla na vlasntí oči Las Meninas od Diega Vélazqueze. Měly jsme dokonce i štěstí stihnout se podívat na dočasnou výstavu Hyeronyma Boshe! Malé doporučení zběhlého návštěvníka galerií, které se vztahuje jak na Prado, tak na každou jinou velkou Galerii. Za prvé je potřeba si uvědomit, že není v lidských silách si stihnout prohlédnout každé jedno dílo, které se v galerii nachází, proto ji procházejte selektivně za díly, která Vás opravdu baví. Nikdo se na vás nebude zlobit, když kolem těch děl, která se vám nelíbí jen projdete. Za druhé se jedná o rozlehlou galerii, a tak v ní pravděpodobně strávíte několik hodin a dříve nebo později dostanete hlad. Samozřejmě se tu restaurace nacházejí, ale jsou opravdu zbytečně drahé a přecpané lidmi. Proto doporučuji velkou snídani nebo vzít s sebou nějakou sváčinku pokud nechcete z Galerie odcházet otrávení a přehlcení vizuálními zážitky. Galerie mají být radost! 🙂

 

Z Prada jsme šly procházkou na Gran Via, kde jsem si koupila krásnou fotografii zachycující staré ulice Madridu. Tragickou shodou okolností mi byla vyhozena naší uklízečkou na hostelu, jelikož jsem ji hloupě nechala v plastové tašce, a tak si paní nejspíše myslela, že jde o odpad. Na Gran Via jsme se podrobily povinné prázdninové nakupovací tříhodince, která zahrnovala i návštěvu zdejšího Primarku. Musím říct, že tento předčil veškerá očekávání, a to bohužel především svou velikostí, která způsobila nepřiměřené fronty u kabinek, a tak jsme odešly znechucené s prázdnýma rukama. Jestli toužíte po nějakém panoramatickém výhledu na město, můžete se vydat na Plaza de la Cibeles, kde lze za pouhá 3 eura vystoupat na střechu městké radnice a odtud si vychutnat centrum z nadhledu. Další možností je kavárna v horním patře obchodního domu El Corte Inglés, který stojí uprostřed Gran Via na rohu s Pl. Callao. Můžete se zde posadit na kávu a nebo jen letmo nahlédnout na město z jejich oken.

 

 

Večer jsme šly procházkou centrem až jsme zakotvily v Dubliner’s Irské hospodě na Calle Espoz Y mina, kde je mnoho dalších hospod, restaurací a barů v okolí. Potom jsme pokračovaly na náměstí Sol, kam jsme se slastně usadily s pivem v plechovce na zem a pozorovaly vystoupení místních break dancerů. Byli opravdu dobří a v kombinaci se spoustou dalších lidí, kteří také přihlíželi, to mělo celé skvělou atmosféru. Když byla show u konce, všichni se sebrali a pokračovali dál ve svých toulkách městem, zatímco my jsme zůstaly ještě chvilku sedět na dlažbě, která byla stále teplá od odpoledního slunce. Během několika minut se k nám nachomítla mladičká slečna s modrýma vlasama a výrazem zraněné laně a polekaně se ptala jestli by si k nám mohla na chvilku sednout, že jí obtěžovali nějací kluci. Nešlo ji odmítnout. V okamžiku se rozpovídala a roztomile pochichotávala až jsem si všimla, že se všechny postavy mužského pohlaví z celého náměstí začaly stahovat naším směrem. V tom jsem si uvědomila, že pravděpodobně nebude tak snadné ji ochránit, jak jsme si doposud myslely. Z ničeho nic se přímo u nás vylíhnul jeden z nahaněčů na Pub Crawl, se slečnou prohodil jednu dvě věty a začal ji líbat! A tím myslím velmi vášnivé líbání. Opatrně jsem ji tedy zaklepala na nohu a přeptala jsem se, zda ho zná. Slečna se usmála a podotkla: ‚Jasně, ze včerejška, z Pridu‚. Cítila jsem se staře…A to byl jen začátek, jelikož vytáhla z batůžku repráček a nasoukaná v mini kraťáskách typu ‚zadek ven‘ začala na náměstí twerkovat! Suverénní klepání půlkama! Bylo to neskutečný… dokonce jsme zpochybňovaly naši orientaci…ano na moment, dokud si pro slečnu nepřišli rodiče a neodvlekli ji domů. 😀

 

 

Poslední den jsme se rozhodly si udělat pohodový. Začaly jsme snídaní v jednom churros bistru(smažené sladké tyčinky z odpalovaného těsta) na Pl. Jacinto Benavente. Poté jsme došly na Náměstí Atocha a od tamtud do Parku Buen Retiro. Obrovské zahrady s malými cestičkami, fontány a architektonickými unikáty. Obzvlášť krásný je Monumento a Alfonso XII., který stojí na břehu jezírka, na němž si můžete pronajmout lodičku a strávit den na slunci. Prošly jsme i Palacio de Vélazquez a Palacio de Cristal, v níchž obou byly výstavy současných španělských umělců se vstupem zdarma. Odpoledne jsme si nakoupily na místním marketu víno, bagetky, výše zmiňované gazpacho, olivy, nakládané rybičky a spoustu dalších dobrot a zakončily naše putování ulicemi Madridu ve stylu a pohodlí našeho hostelového pokoje.

 

 

Kateřina